NIŽBOR A PĚTKA
Možná že bych měl volit raději obrácené pořadí, tedy „Pětka a Nižbor“, protože napřed byla Pětka, Nižbor přišel později. Napřed ale napsal B.P. svoje „Scouting for boys“, pak byl, před více jak 100 lety, se svými mladými skauty na ostrově Brownsea, pak se o tom dozvěděl A.B.Svojsík a napsal svoje „Základy junáctví“.
No a pak, v roce 1913, vznikla taky Pětka, jejíhož vedení se ujal Jaroslav Novák, Braťka. Nechci ale vlastně psát tolik o historii našeho oddílu (ta je v jiné rubrice), jako o jistých souvislostech, které se objevují až později, počátkem třicátých let. A to když si A.B.S. společně s Braťkou vyhlídli údolí Výbrnice, především krásnou podlouhlou louku mezi zalesněnými stráněmi, za místo, kde zřídí stálou junáckou základnu. Braťka s oddílem sem jezdil nebo chodil už dříve a nabídl ho, jako osvědčené, k tomuto účelu.
Jako hlavní stavby základny posloužily napodobeniny valašské vesničky, včetně rychty a kaple se zvoničkou, které zůstaly v Praze po velkém všeslovanském jamboree, které se konalo v roce 1931 na vltavských ostrovech. K nim přibyly postupně další stavby, především takové srubové stany pro více osob a vybavené kamny, takže bylo možno ve Výbrnici přebývat i za chladnějšího počasí, tedy během jar a podzimů, dokonce i v zimě. Jinak se stavěl na louce stanový tábor. V dolní části louky stál srub, ve kterém bydlel správce údolí s rodinou.
Údolí Výbrnice se stalo v roce 1932 oficiální „skautskou rezervací“. Slavnostní otevření základny se konalo 29. května. Jakýmsi hlavním patronem Výbrnice se stal Braťka a s ním tedy nezbytně i Pětka, posléze změněna na „5. oddíl vodních skautů Praha“. Pětkaři, ač později vodáci, jezdili do Výbrnice velmi často. Jinak se tam konaly lesní školy, různé kurzy pro činovníky a samozřejmě letní tábory. Správcem rezervace byl pan Nepil, který měl dva syny. Staršího Slávka a mladšího Františka. Ti se narodili v Hýskově a od svých dětských let se ve Výbrnici vyskytovali. Podle svých slov byl František nejmladším členem Pětky, protože do ní vstoupil ještě než začal chodit do školy, když ho totiž Braťka do 5. oddílu slavnostně přijal a asi mu taky dal přezdívku Budulín.
Za protektorátu Čechy a Morava se ve Výbrnici bohužel skauti vyskytovat nemohli. Tábor pětkařských vlčat byl odtud v létě 1940 vyhnán Gestapem. Po válce už k obnově rezervace nedošlo. Poslední zbytky staveb byly odstraněny v padesátých letech, s výjimkou správcovského srubu. Pětka na Výbrnici nikdy úplně nezapomněla a jezdilo se tam i v době, kdy byla pod hlavičkou ČSTV součástí různých Slavojů (tedy chvíli Vyšehradu a pak Praha).
Já jsem do oddílu přišel v roce 1963 a jedna z prvních oddílových výprav, kterou jsem zažil, byla právě do Výbrnice, tzv. „na jeleny“. Podle mojí chabé paměti to byla dvoudenní výprava s přespáním někde nedaleko srubu, ale bez stanů, tedy „pod širákem“. A všechno vypadalo děsně tajuplně, snad se ani ohně nerozdělávaly. Jak pravil Švígo: „Když budete potichu, uvidíte zviřátka!“ Stejně jsme žádná neviděli, protože čtyři mužstva nadělají dost rámusu i když jsou úplně potichu.
Když byl pak v roce 1968 na chvíli obnoven skauting, nastala hlavní doba renesance vazby Pětky na Výbrnici. Nastal však výrazný posun jak v názvu akce, tak v její lokalizaci. Začalo se mluvit o „Nižborském táboráku“ a setkávání malých oddílů s generacemi staršími se odehrávalo nikoli dole v údolí, nýbrž nahoře na kopci, v místě zvaném Krkavčí hora. Původně to možná bylo myšleno jako jednorázová akce, kdy se u slavnostního večerního táboráku sešli všichni, nebo skoro všichni dostupní absolventi oddílu, resp. oddílů, protože v poválečném období se Pětka rozrostla na přístav s několika oddíly, s oddíly současnými, tedy klukovským a dívčím, které fungovaly pod hlavičkou TJ Slavoj Praha, jako oddíly vodní turistiky. Hlavním účelem setkání bylo, kromě seznámení se mladší generace s tou starší a nejstarší, především složení skautského slibu těch, kteří chodili do oddílu v letech, kdy se skauting se svými tradicemi a atributy skrýval hluboko v ilegalitě. Druhý den po táboráku byla sehrána společně skautská hra, zvaná „Velká nižborská“. Touto akcí byla založena nová tradice a od té doby se „Nižbor“ koná každý rok až dodnes. Prošel si mnohými peripetiemi, včetně nezbytného opuštění Krkavčí hory a přesunu do lomu u blízké obce Železná, pozdějšího návratu do Výbrnice, dokonce i do údolí ke srubu a bohužel také postupného ochabování účasti až na záchovné počty. Jeden ročník proběhl ve čtyřech lidech. Dokonce i malé oddíly postupně ztratily o „Nižbor“ zájem a začaly jezdit ke slavnostnímu táboráku jindy a jinam. Problém byl a je stále v tom, že polovina června není nejvhodnější doba pro takovéto slavnosti. Vrcholí celoroční program a přípravy na tábor. Mnohem lepší by byl termín třeba podzimní, tedy na začátek nového programového roku, ale to v letech 1968 až 70, kdy tradice vznikala nikoho netlačilo. Navíc vznikla ještě jedna tradice, která tento termín fixovala. Protože řada Pětkařů odešla do exilu, začali se také scházet ke slavnostním táborákům, a to na několika místech ve světě. Vždy ve stejný den a stejnou hodinu, jako v Nižboru, se tak zapalovaly slavnostní ohně, na důkaz spojení Pětkařů rozptýlených po celé Zemi.
Vzhledem k zákazu skautského hnutí v roce 1970 a odchodu četných starších pětkařů do zahraničí i do Věčných lovišť, ochaboval počet účastníků i mezi staršími generacemi a navíc bylo třeba opět dodržovat některá pravidla konspirace, protože vedoucí polesí Dřevíč, kam Výbrnice patřila, byl nebezpečně zadobře s kladenskou StB a jinými syčáky. Přesto oddílový pokřik s nezbytnými třemi pětkami na konci zazníval nižborskými lesy po celou dobu tzv. normalizace.
Po „Listopadu 89“ se opětovně obnovovalo skautské hnutí a Pětka se v „Nižboru“ i nadále setkávala. Podařilo se i malé oddíly přesvědčit, aby si tento podnik, aspoň občas do svého kalendáře zařadily. Problém nastal ale v tom, že ani Pětce, tedy malým oddílům, se nevyhnul akutní problém s úbytkem členské základny a zájmu dětí, resp. jejich rodičů, o skautské hnutí. Navíc se, na rozdíl od osmašedesátého, projevuje určitá generační propast, takže děti z malých oddílů vzpomínky oldskautů příliš nezaujímají a s tím zmizela i motivace k ježdění na „Nižbor“. Situace se vyvíjela tak dramaticky, že po dva roky jsem tradici nižborských táboráků udržoval sám!
Později se podařilo trochu oživit tradice, a tak se účast zlepšuje, začali jezdit i kluci a děvčata z někdejšího dalšího oddílu Pětky, založeného v roce 1968 jako vlčácký a světluškovský, ale i jako určitá alternativa k „slavojáckému“ pojetí skautingu. Později se tento oddíl uchýlil do TJ Slovan Orbis, ale pak postupně zanikl. Jeho členky a členové, dnes už tedy střední generace oldskautů, však nezapomněla a k Pětce se hlásí.
Důležité je také, že Výbrnice se dostala do „dobrých rukou“. Od Pozemkového fondu ČR ji, i se srubem, koupil někdejší skaut z Berouna, Václav Machek, řešený Áša, který skautské tradice tohoto území nejen ctí, ale sestavil i určitý sborník historických materiálů o skautské rezervaci, která doposud neměla svoje krátké dějiny vůbec zmapované. Tato práce vyšla v ročence Skautského institutu A.B.Svojsíka v roce 2006. Původní srub správce byl ale již v dezolátním stavu, a tak si ho přestavěl na srub nový.
Z uvedeného by mělo být jasné, že jsou dobré podmínky, aby tradice nižborských táboráků přežila současné období a trvala i nadále. Mohla by, tedy z mého pohledu spíš měla, se stát nosnou akcí pamětníků Pětky, ať už „Kmene dospělých“, jak se teď říká oldskautům, tak i „Klubu přátel 5. přístavu“, tedy těch, kteří se sice neregistrují, ale svoje kořeny stále vnímají a jsou ochotni se k nim přihlásit.
Proto je třeba si také ujasnit některé důležité souvislosti. Tedy především místo konání „Nižbora“. Jde o údolí začínající na severu u Chyňavy a ústící do údolí Berounky necelý 1 km východně od obce Nižbor, směrem k Hýskovu, v jehož střední části je louka se srubem. K němu lze dojít jak od řeky a silnice Nižbor-Hýskov, kde vstup do údolí tvoří viadukt pod tratí (za ním je trochu místa na zaparkování auta, ale také závora, která bývá zamčená a není radno nechávat auto za ní, je-li odemčená, protože ji na noc hajný zamkne), tak horem, přes část obce zvanou Žlubinec po turistické modře značené cestě, která vede od nádraží Nižbor na Chyňavu. Z toho vyplývá, že lze přijet vlakem (z Prahy přes Beroun a pak směrem na Rakovník, tři stanice). Autem lze dojet nejen k ústí Výbrnice a od viaduktu jít dál pěšky proti proudu potoka až na louku (je to asi 1,5 km), ale i na Žlubinec, tam na křižovatce tvaru Y uhnout vpravo mimo silnici a jet kolem několika stavení k lesu, kde je opět závora a tam taky nechat auto a jít dál pěšky po lesní cestě, ke které se po pár stovkách metrů přidá i ta značená od nádraží a pak klesá do údolí ke srubu. Samozřejmě lze zajistit i možnost zajet autem až na místo, ale to je vždy třeba domluvit až před samotným termínem konání táboráku.
A otázka termínu je zvlášť důležitá. Hned v prvním roce konání „Nižbora“ se totiž dohodlo, že se tato akce bude konat vždy: „PRVNÍ SOBOTU PO DRUHÉ STŘEDĚ V ČERVNU!“ A toto pravidlo platí stále, i když si ho už mnozí nepamatují.
V roce 2014 byl u srubu vztyčen stožár, ten který byl u Sovových mlýnů v Praze na Kampě v době výstavy „100 let na dobré stopě“. V roce 2016 byl pak nedaleko vztyčen menhir s portrétem Braťky a letos by měl být u přístupové cesty umístěn naučný panel o historii skautské rezervace Nižbor. V roce 2018 pak uplyne 50 let od založení tradice „Nižborských táboráků“.
Ahoj Ivan Kasalický, Reyp
Skautská expozice na zámku Nižbor:
Skautská expozice na nižborském zámku byla zrušena. Všechny materiály z Nižbora, které nebyly vráceny původním majitelům, jsou uloženy v depozitu, který má na starosti Ondřej Bastl - Medvěd, ze Skautského institutu A.B. Svojsíka (SI ABS), na něhož spojení je :
PhDr. Ondřej Bastl
Archiv hl. m. Prahy
Archivní 6
149 00 Praha 4 - Chodovec
tel.: 236004036
mobil: 728801618